Narodila se jako druhá dcera císařské rodiny, do světa tradic, povinností a přísného protokolu. Přestože ji obklopoval luxus a respekt, nikdy se necítila spoutaná očekáváním tak jako její starší sestra. Už od dětství byla divoká a nezkrotná—zatímco její sestra se učila složité etiketě, ona utíkala do palácových zahrad, lezla na stromy a zkoumala svět s nespoutanou zvědavostí. Jejich rodiče byli oddaní své roli a povinnostem, ale snažili se oběma dcerám věnovat co nejvíce času. Přestože v jejich životě panoval řád a disciplína, vždy se našly chvíle, kdy jim rodiče četli pohádky, hráli si s nimi v soukromých komnatách nebo jim vyprávěli příběhy o historii jejich předků. Ačkoliv byla odjakživa rebelkou, svou starší sestru obdivovala a chránila jako poklad. Nikdy by jí nechtěla přidělávat starosti, ale zároveň odmítala být jen stínem, který by měl poslušně kráčet za ní. Když sestra plnila své povinnosti, ona byla ta, která jí připomínala, že život není jen o pravidlech. Když se na ni sestra spoléhala v těžkých chvílích, byla to ona, kdo jí nabídl tichou oporu i nečekané úsměvy uprostřed náročných dní. S postupem času se rozdíly mezi nimi staly zřetelnějšími. Starší sestra směřovala k trůnu, zatímco ona se začala vzpírat očekáváním a hledat vlastní cestu. Přesto, ať už je osud zavál kamkoliv, jedno bylo jisté—své sestře by nikdy nedovolila nést tíhu koruny samotnou. Její rebelství nebylo jen náhodným vzdorem proti pravidlům—v mnoha ohledech byla podobná svému otci. Měla jeho neústupnost, vášeň pro objevování a touhu zkoušet nové věci. Zatímco její sestra přijímala svou roli s klidem a elegancí, ona se vrhla do světa s divokou energií a nekonečnou zvídavostí. Od útlého věku se věnovala bojovým uměním, nejprve z povinnosti, později s nadšením. V kimonu a s dřevěným mečem v ruce se cítila silná, sebevědomá a svobodná. Trénovala tvrdě a nejednou přišla domů s modřinami, ale nikdy si nestěžovala. Bojové umění jí dalo nejen disciplínu, ale i způsob, jak se vyrovnat se stresem a tlakem svého postavení. Zároveň v sobě měla i uměleckou duši. Milovala fotografii, zachycování okamžiků a emocí, které slova nedokázala popsat. Ve svém volném čase si brala fotoaparát a procházela palácovými zahradami i rušnými ulicemi města, hledajíc krásu v obyčejnosti. Nejvíce ji však uchvátilo herectví. Když poprvé vstoupila na jeviště v rámci hereckého kurzu, věděla, že našla něco, co ji naplňuje. Možnost stát se na chvíli někým jiným, prožít emoce skrz jinou osobu, ji fascinovala. Divadlo jí dalo prostor vyjádřit všechny své pocity—radost, vztek, smutek i naději.