Noëlys se narodila do farmářské rodiny, na venkověy daleko od velkých měst. Rodiny, která celá vydržela pouhé dva roky, protože její matka zemřela při porodu mladšího brášky. Její dětství od dob co si pamatuje se tedy točilo pouze kolem táty, který byl však ten nejlepší, kterého si kdy mohla přát. Přesto, že byl na všechno sám, nikdy neztrácel naději a pro obě dvě děti vždy byl definicí hrdiny. Už od dob, co mohla Noëlys chodit se furt motala okolo psů, nebo dobytku. Milovala venkovský život a s přáteli byla venku od rána do večera. Ve škole patřila k značeně chytřejším jedincům a přesto, že matematika nikdy nepatřila mezi její silně stránky, v biologii nebo dějepisu vedla na plné čáře. S mladším bráchou měla od malá skvělý vztah a byla k němu šíleně ochranitekská, z větší části se mu snažila dávat tu mateřskou lásku, kterou díky jeho citlivosti vždy potřeboval více jak ona. Často se u nich však ale projevila i ta druhá strana sourozenectví v podobě hádek a pošťuchování. Několikrát měl jeden díky druhému modřiny na kolenou, nebo pažích a vzhledem k tomu, že tahle malá holka byla šíleně nemotorná, často domů přiběhla i s tím, jak moc jí bolí ručička a v nemocnici se přišlo na to, že se jedná o malou zlomeninu. Už v tu dobu jí nemocniční prostředí svým způsobem přitahovala a bavilo jí se učit o lidském těle. Při hodinách chemie si například pravidelně kreslila lidské tělo, nebo orgány v uměleckém provedení do svého sešitu. Na ranném začátku své puberty měla hodně prořízlou pusu a to zejména k tátovím partnerkám, které vždy do jedné nesnášela. Společně s bráchou jim rádi dělali naschvály a později jedná či další utekly. Díky bohu, protože ani jedna nebyla moc příjemná ani hodná. Bohužel, nic krásného netrvá věčně a to platilo i u tohoto života, kdy Noëlys 13 let žila život, který milovala celým svým srdcem. Život, který se jí rozpadl za jeden pouhý den. Jedno středeční odpoledne se s taťkou vydala do banky aby se něco vyřídilo. Nechtělo se jí, ale vždy byla přemluvena na jahodový pohár, který z celého srdce milovala. Ten pohár si ale už nikdy nedali, protože v oné bance proběhla ozbrojená loupež, ve které byly oběti a jednou z nich byl i její táta. A i při své smrti dokázal, že je pravý hrdina, protože mu proletěla kulka do hrudníku ve chvíli, kdy se postavil před těhotnou paní. Bezmoc, pocit neschopnosti a úzkost, kterou v tu chvíli cítila, by nepřála ani svému největšímu nepříteli. Viděla, jak to bezvládné tělo padá k zemi a snaží se marně zachovat klid a nemohla s tím dělat vůbec nic. Nic. Vlastně ani nevěděla, co dělat. Nevěděla, jak pomoct nikomu a v tu chvíli se v ní cosi zlomilo. Zachránka přijela příliš pozdě. V následujících měsících začalo pravé peklo. Musela opustit farmu a s bráchou se dostali do pěstounské péče zazobané rodince, ke které si nemohla najít cestu i když byli milý jak jen se dalo. Přes fakt, že byl že sourozenců citlivější Rian, to celé mnohem hůře snášela Noëlys. Po nocích se budila se slzami v očích z noční můry, která byla v podobě toho osudného dne, dostávala panické ataky uprostřed dne, když uslyšela výstřel, nebo jen houkání sanitky a z očí jí zmizela jiskra, kterou celý život měla. Pěstouni i učitelé jí donutili začít chodit k psychiatrovi, který jí diagnostikoval PTSP. Fakt, že začala brát nějaké pitomé prášky a všichni kolem ní chodili po špičkách jí nepomáhal ani trošku. Celé to takhle trvalo rok, kdy byla chodící tělo bez duše. Až jednoho večera, kdy měla dlouhý rozhovor s Rianem se v ní něco přeplo. Už odmítla být k ničemu. Už se nechtěla jen přežívat a bát se jen vylézt z postele, chtěla se tomu celému postavit a tak také udělala. Ze začátku to bylo celé sakra náročné a cítila neskutečnou vyčerpanost, ale v rámci možností začala žít opět normálně. Noční můry se výrazně snížili společně se stresem a panickým atakám se postavila v čele v podobě toho, že po dlouhých rozhovorech s psycholožkou a přemýšlením, se rozhodla nastoupit rovnou na zdravotnickou školu a svůj strach překonat. Už nikdy nechtěla cítít ten pocit bezmoci, který měla. A i přes to, jak moc se toho všeho bála, zvládla to. První rok na škole uplynul jako voda a ona si to studium zamilovala. Sama se sebou se začala cítit lépe a našla lidi, kteří se stali jejími blízkými přáteli. Vše vypadalo růžově až do posledního roku studia, kdy se v půlce ročníku stala součástí dopravní nehody autobusu. Je docela blbé uvědomění zjistit, že přesto že víte, jak zraněním lidem pomoct, v daný okamžik zmrznete jak led a jediné čeho ještě schopný je, poslouchat váš zběsilý tlukot srdce. Školu dodělala, ale ve studiu nebyla schopná pokračovat. Nezvládla by to. Takže zkusila výstřel do slepa, co se týče vysoké školy. Okolí jí navádělo k právu, ale místo toho zvolila jiné odvětí. To, ve kterém na větší možnost poznávat svět. Mezinárodní vztahy a diplomacie. Nešlápla s tímto studiem vedle. Přes to, že se nejednalo o její vysněnou medicínu, jí učivo bavilo a zajímavo. Fakt, že se stala každý rok premiantkou svého ročníku to jen potvrzoval. Dokonce jí v té době potkal její první delší románek, kdy někomu opravdu svěřila své srdce, avšak onen pan dokonalý pocházel z Itálie a při pokusu zachovat vztah na dálku, to s ní rychle ukončil. Práce pro něj byla přednější než někdo, kdo ho miloval. Od tohoto popálení se z ní samotné stal menší workoholik. Po dokončení bakaláře nastoupila rovnou do práce i přes to, že stále dělala školu. Palác si jí lehce zamiloval díky její pilnosti, spolehlivosti a kouzlu, kterým prosvítala. Dostala dokonce i nabídku stát se pravou rukou korunního prince a byla by šílená, kdyby jí odmítla. Takže s ním teď povinně letí do Illei, připravená na diplomatické šílenství.