Už od malička bylo jasné, že Nikolaus má hasičství v krvi. Celé dny si hrál s hasičskými auty, inscenoval záchranné akce a prohlašoval, že jednou povede vlastní zásahový tým. I když ho bavila historie, kterou nakonec začal i studovat, jeho srdce vždycky směřovalo k jedinému cíli – stát se hasičem. Každý jeho obrázek měl červené auto s majáky, a každému, kdo ho znal, bylo jasné, že to s tím snem myslí vážně. Jak dospíval, školu nevnímal jako prioritu. Nebyl žádný premiant, občas zameškal hodiny, a učení ho zrovna nebavilo. Přesto se mu podařilo projít a školu dokončit. Puberta ale přinesla změnu. Začal na sobě víc pracovat – nejen fyzicky, ale i celkově. S jeho nově nabytou sebedůvěrou přišla i zvýšená pozornost ze strany dívek, což mu rozhodně nevadilo. Ba naopak, rád si užíval společnosti a často ho vídali pokaždé s jinou slečnou. Zlom přišel v jeho osmnácti, kdy nastoupil na hasičskou akademii. Jako by v ten okamžik našel své skutečné místo. Přestože jeho školní léta byla průměrná, na akademii exceloval. Se zápalem se věnoval všemu, co ho přiblížilo jeho snu, a rychle se stal nejlepším ve svém ročníku. Vystudoval s vyznamenáním, stal se premiantem a s hrdostí si oblékl uniformu profesionálního hasiče – splnění snu, o kterém mluvil už jako malý kluk. Bylo to, jako kdyby Nikolaus konečně objevil své skutečné poslání. Jako hasič byl naprosto spokojený – měl vše, co si mohl přát. Profesní uznání, přátelský tým, a ano, i jednorázové známosti, které ho znaly jako „FireHose“. Jenže pod povrchem, za maskou úspěšného a bezstarostného muže, se skrývala nespokojenost, která ho tiše hlodala. Nikolaus se cítil zklamaný politickým systémem Rakouska, měl pocit, že vedení státu chybí pevná ruka a vize. A tak, jak už to někdy bývá, osud zasáhl ve chvíli, kdy to nejméně čekal. Jednoho večera, mezi přáteli v hospodě, se nechal vtáhnout do sázky. Měl kandidovat na prezidenta. Zpočátku to bral jako vtip, ale čím déle o tom přemýšlel, tím více si uvědomoval, že má šanci něco změnit. A protože se krása, intelekt a schopnost plánovat spojily v jeho prospěch, Nikolaus volby skutečně vyhrál. Jeho charisma a přímý přístup si rychle získaly srdce národa. Lidé ho milovali pro jeho spolupráci s vládou, ochotu pomáhat a jeho neustálou přítomnost při dobrovolnických akcích. Hasičství se nevzdal – považoval ho za součást své identity. Když však přišla nabídka odjet do Illey jako reprezentant své země, nemohl odmítnout. Představa, že ukáže Rakousko v tom nejlepším světle, spojená s vyhlídkou na kvalitní alkohol, společenské akce a možná i románek, byla až příliš lákavá na to, aby ji odmítl.