Narodila se do rodiny, kterou svojí přítomností akorát doplnila. Starší bratr, milující rodiče, měla všechno, co si její malá dušička mohla přát. Z období, kdy byla malým nemluvňátkem si toho moc nepamatuje. Stejně tak si jen matně pamatuje tváře svých rodičů, svůj dětský pokojík nebo jejich rodinný dům. Její první velká vzpomínka je na hromady, a jak ji a jejího bratra odvádí nějací dospělí lidé. Život v domově pro děti, které potkala stejná tragédie se snažila spíš přežívat, než si hledat cesty, jak si svůj pobyt zpříjemnit. Společně s Micah se dostali do partičky dětí, které společně slavili narozeniny, Vánoce, vlastně cokoliv, co se dalo oslavit. Dávali si dárky, často ukradené nebo vlastnoručně vyrobené. A vlastně to bylo její dětství. Neznala nic jiného, takže ani neměla s čím srovnávat. Jenom tušila, že takhle její život vypadat nikdy neměl. O tom se přesvědčila právě když onemocněla. Nikdo nevěděl, co se děje, ze dne na den se jí udělalo zle, a protože byla chřipková sezóna, tak to vychovatelé v dětském domově neřešili. Dostala paralen a čaj, se slovy, že se to zlepší. Nejprve měla horečky, pak začala zvracet a když jí zrudla celá levá noha, teprve v ten moment se vychovatelé rozhodli vzít Miru do nemocnice. Bohužel už ale bylo pozdě a její stav se i přes všechnu snahu zánět kostí vyléčit, musela podstoupit amputaci. S novým handicapem se jako malá třináctiletá holčička nemohla pořádně ani vyrovnat. Věděla, že je s ní něco špatně, ale nevěděla proč. Stala se apatickou, vztekala se, když ji nutili rehabilitovat a jenom volala po svém bratrovi, aby ji přišel zachránit. Nakonec k rehabilitacím byla donucena. Už to vypadalo na relativně šťastný konec, když jednoho dne, na jedné z procházek s Micah, začala kašlat krev. Pokud byste se jí zeptali přesně na tento okamžik, potvrdí vám, že si pamatuje jenom krvavou ruku a svého vyděšeného bratra. Nic víc, nic míň. A pak svého bratra několik let neviděla. Léčba toho všeho, co ji bylo do vínku naděleno byla drahá a ona si moc dobře uvědomovala, že je jen přítěží svému bratrovi a zhnusil se jí přístup jejího dětského domova, který v mysli začala obviňovat ze svého nemocničního pobytu. Rozhodla se tedy, že je nejvyšší čas se postavit na vlastní nohu, začít aktivně rehabilitovat a naučit se fungovat se svojí protézou. Mezitím, co jí chyběl její vzor se rozhodla, že mu ukáže, že už není jeho malá holčička. Především si ale chtěla dokázat, že život neskončil, protože ji potkalo něco strašného. Uzavřela se víc do sebe, zatvrdila se proti lidem a prošla si velkou transformací. Začala se víc zajímat o to, jak funguje lidská mysl a jak se dá lehce zlomit, jak zlomit něčí sebevědomí a dostat ho na svoji stranu. Pokaždé, co se jí něco nepovedlo, nebo cítila potřebu trestu skončila. S bratrem se vídali sporadicky, záleželo hodně na tom, kdy měl opušťák. A pokaždé ji viděl víc potetovanou, s kratšími vlasy.. Následovala svého bratra, stejně jako on vstoupila do církve a začala se v její činnosti angažovat. Zároveň se jí ale podařilo získat zaměstnání v paláci. Kvůli handicapu sice nebyla stvořená pro roli strážce, ale paláci se zalíbila její schopnost ovlivňovat lidi tím “dobrým” směrem, takže dostala za úkol dělat nábor nových strážců a koordinovat jejich integraci.