Lian se narodila do bohaté a vlivné rodiny. Její otec byl guvernérem jedné z nejdůležitějších provincií v Číně, což mu zajistilo přímý přístup k nejvyšším politickým kruhům. Od dětství byla vychovávána jako aristokratka moderní doby, dostalo se jí perfektního vzdělání, přísné disciplíny a brzy pochopila, že její život bude vždy spojen s politikou, intrikami a povinnostmi. Zatímco otec v ní viděl pokračování rodinné tradice a budoucí významnou osobnost, její matka ji vnímala spíše jako krásnou panenku, kterou mohla hrdě ukazovat světu. Lian vyrůstala obklopená luxusem a neomezenou mateřskou péčí, její matka jí splnila každé přání a vedla ji k tomu, aby využívala svého půvabu a kouzla k dosažení svých cílů. Díky tomu se naučila, jak si omotat lidi kolem prstu, ať už šarmem, úsměvem nebo pečlivě volenými slovy. Lian si vždy užívala pozornost. Líbilo se jí, když o ní lidé mluvili s obdivem, když byla středem společenského dění a když ji ostatní vnímali jako vznešenou a dokonalou. Už od dětství jí vštěpovali, že dobrá pověst a bezchybný vzhled jsou klíčem k úspěchu a ona tomu věřila. Naučila se, jak se pohybovat v místnostech plných důležitých lidí, jak vést lehkou konverzaci a jak jediným úsměvem ovládnout atmosféru kolem sebe. Jenže s věkem se její pohled na věc začal měnit. Pozornost, která jí kdysi lichotila, ji najednou začala dusit. Obzvlášť ji tížily pohledy mužů, ty dříve považovala za součást hry, kterou uměla hrát. Jenže čím byla starší, tím více si uvědomovala, že ji někteří nevidí jako člověka, ale jen jako krásný objekt, trofej, kterou by chtěli vlastnit. Cítila, jak se na ni dívají, jak hodnotí každý její pohyb, a poprvé v životě to v ní vyvolávalo neklid. Navzdory tomu nikdy nedala najevo svůj nesouhlas. Zůstávala zdvořilá, usmívala se, protože věděla, že jinak by mohla zklamat očekávání, zejména matčino. Ta byla nadšená, kolik vlivných mužů o její dceru jevilo zájem. Viděla v tom potvrzení Lianiny hodnoty, úspěchu, který ji jednou měl dostat ještě dál. Každý lichotivý komentář, každý zájemce byl pro matku důvodem k hrdosti. Lian to nenáviděla. Cítila, že se z ní stává něco, co nikdy nechtěla, jen krásná figurka v politické hře. A přestože se naučila perfektně skrývat své pocity, uvnitř ní začínala růst touha po něčem jiném. Po životě, kde by nebyla jen ozdobou, ale skutečně by si mohla sama vybrat svou cestu. Postupem času si začala uvědomovat, že jí pozornost mužů nejen vadí, ale přímo se jí hnusí. Pohledy, které na sobě cítila, slova pronesená s nevyžádanou důvěrností, i letmé doteky, kterým se dříve nepřikládal velký význam, to všechno v ní vyvolávalo odpor. Zpočátku se snažila to ignorovat, brala to jako součást svého postavení, jako něco, co se od ní očekává. Ale čím víc si toho všímala, tím víc se jí to příčilo. Postupně se začala dotekům vyhýbat, vyhledávala situace, kde by se jich mohla zcela zbavit a stahovala se do sebe pokaždé, když jí někdo věnoval příliš vřelou pozornost. Nejdřív si myslela, že je to jen přirozená obrana proti nevhodnému chování některých mužů. Jenže čím víc o tom přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že problém není jen v nich, byl v ní. Nebylo to jen tím, že se jí muži hnusili, bylo to i tím, že se jí prostě nelíbili. A pak si všimla něčeho dalšího. To, co jí dříve unikalo, se nyní zdálo naprosto jasné. Její pohledy neklouzaly po mužských postavách, ale po ženách. Její srdce nebilo rychleji při lichotkách od mužů, ale při úsměvu krásné dívky. Myšlenky, kterým se dříve nevěnovala, se najednou staly neodmyslitelnou součástí jejího světa. A s tím přišel i další strach, strach z toho, co by na to řekla její matka, její rodina, celý ten svět, ve kterém vyrůstala. Ale ať se snažila sebevíc, nemohla to v sobě popřít. Pak přišla velká změna jejího života – zásnuby se synem prezidenta. Neměla na vybranou. I kdyby chtěla protestovat, nebylo jí to dovoleno. Sňatek byl rozhodnut dlouho předtím, než o něm vůbec začala přemýšlet a její názor v něm nehrál žádnou roli. Byla to jen další hra moci, pečlivě naplánovaný tah, který měl posílit vazby mezi její rodinou a nejmocnějšími lidmi v zemi. Takže svatba nakonec skutečně proběhla. velkolepá, oslavovaná celým národem, dokonalá na pohled, ale uvnitř prázdná. Jenže brzy zjistila, že její nastávající se na tento sňatek díval stejně jako ona. Nechtěl si ji vzít o nic víc než ona jeho. A možná to bylo poprvé, co v tomhle dohodnutém manželství našla jistou úlevu. Stejně jako ona i on měl své tajemství, tak jako ji přitahovaly ženy, jeho přitahovali muži. Zpočátku mezi nimi panovalo jen tiché porozumění, ale postupně mezi nimi vzniklo něco, co by se dalo nazvat zvláštním druhem přátelství. Stali se spojenci ve světě, který jim neumožňoval být sami sebou. Na veřejnosti hráli svou roli dokonale. Nikdo si ani nevšiml, že jejich malé doteky a něžné pohledy byly jen pečlivě nacvičenou hrou. Společně vytvořili obraz dokonalého páru, klenotu národa, který všichni obdivovali. A když zemřel prezident, její muž začal jednat rychle a stejně tak i ona. Stala se tváří laskavosti, symbolem empatie a síly. Pomáhala chudým, navštěvovala nemocné, naslouchala těm, kteří potřebovali její podporu. Zatímco její manžel tahal za politické nitky, ona získávala srdce lidu. Ukazovala je v tom nejlepším světle, jako oddaný pár, který se stará o svou zemi. A to fungovalo. Ve skutečnosti ale všechno, co dělala, mělo jeden hlavní cíl, pomoci svému muži získat moc. Každý její úsměv, každé gesto, každá návštěva charitativní akce byla součástí pečlivě promyšlené strategie. Její manžel se musel stát prezidentem a ona byla jeho pomocnou zbraní jak si získat lidi. Lidé ho museli milovat, obdivovat, věřit v něj a kdo jiný by je o tom mohl přesvědčit lépe než ona? Její dokonalý obraz první dámy byl to, co lidi potřebovali vidět A nakonec to dokázali. On získal nejvyšší post v zemi a ona stála po jeho boku jako žena, kterou lidé milovali. Jako někdo, koho obdivovali a v koho věřili. Ale hluboko uvnitř stále zůstávala žena, která nikdy nepoznala skutečnou svobodu. Jelikož její muž i ona získali nové postavení, bylo nezbytné, aby měla po svém boku někoho, kdo by ji ochránil, kdyby se něco stalo. Možnost volby své osobní ochranky jí dala alespoň malý pocit kontroly nad svým vlastním životem, a proto si zvolila ženu. Nechtěla, aby se v jejím životě objevil další muž, který by měl nad ní nějakou formu moci a tak si vybrala osobní strážkyni, u které cítila, že jí může věřit. Ačkoliv zpočátku udržovala chladný odstup, brzy zjistila, že tato žena je jedním z mála lidí, kteří ji nevidí jen jako manželku, šlechtickou dámu či politickou figurku. Začala jí věřit více než většině lidí ve svém okolí a přestože by to nikdy nepřiznala nahlas, její přítomnost jí poskytovala klid, jaký dlouho nepoznala. Vztah mezi nimi se stal něčím, co si Lian střežila jako vzácný klenot, možná to byla první skutečná lidská vazba, která nebyla motivována postavením, povinnostmi či politickými intrikami. A i když si stále udržovala masku neochvějné ženy, v přítomnosti své strážkyně mohla občas na chvíli zapomenout, že celý její život je pečlivě řízená hra.