Josette Moreau se narodila jako jediná dcera do z části francouzské rodiny. Její matka žila v Illey a jejího otce potkala úplně zcela náhodou, protože přece jen byl francouz a ti se jen tak neobjeví úplně v jiné zemi. Její otec byl totiž vášnivý cestovatel a fotograf a do Illey se vydal z prostého důvodu. Pro fotografie a dokumentaci... No v té době nečekal, že mu do života přijde jeho budoucí žena se kterou bude mít dceru a budou žit poklidně na rodinné farmě v provincii Labrador. Josette už od malička vyrůstala v obklopení zvířat, které jí byli blízké. Její rodiče dost tvrdě pracovali, protože ačkoliv se to nemuselo zdát, farmářské výrobky byli pořád dost žádané. Ale i tak byl jejich vztah trochu napjatý. Jose maminka nikdy nežila nejbohatší život a spokojila se s tím co měla.. život na farmě jí byl blízký a nechtěla se ho zdát, na druhou stranu její tatínek sice její maminku miloval, ale pořád v něm zůstával cestovatelský duch, který toužil po cestování. Kvůli tomu se bála, že je ztratí, ačkoliv byla už od malička obklopená láskou jakou si jenom mohla dovolit. Její rodiče jí chtěli dát co nejlepší vzdělání a celkově jí dát všechno co by jí jen na očích viděli. Ale jediné co Josette byla bylo to aby se od sebe rodiče nikdy nepohnuli dál a být v budoucnu veterinářka. Zvířata milovala celým svým srdcem a jestli měla mít jeden svůj největší sen, bylo to zrovna tak tohle. Její maminka se ale trochu obávala z přestupu její dcerky do základní školy a tak jí vzdělávala po svém. Doma. Ale jenom prvních pět let povinné školní docházky. V Josette dvanácti letech měla poprvé možnost vidět školu i zevnitř. Neměla nikdy nijak problém s hledáním si kamarádů a tak to nebyl sebemenší problém. Dokonce si jí chválili i učitelé s tím, že je dost chytrá a její upřímnost by se jí mohla hodit do budoucna. Vlastně kdyby nikdy na tu školu nešla, asi by nikdy nepotkala svoji nejlepší kamarádku, která měla stejný sen s veterinou jako ona, což pro ní bylo něco neskutečného. A když se jim v rukou objevilo vysvědčení, to poslední co je dělilo od základní a střední školy, bylo to něco u čeho obě trochu znervózněli. Její nejlepší kamarádka Emilie byla starší a na školu chodila už celých devět let, narozdíl od Josette, která v tom asi nebyla pořád stejně tak zašlá. Několikrát si říkala, že by měla radši zůstat se starat o rodiče a farmu, protože to bylo to co ona k životu potřebuje, ale věděla, že její slova jsou akorát tak milé lži. Chtěla pomáhat zvířatům a z malinké farmy, bez zvěrolékařských zkušeností to šlo vážně blbě. A když se dostala na školu cítila se trochu jako ryba ve vodě, když šlo o přátelské vztahy. Nikdy s nimi neměla problém, ale tam těch lidí bylo daleko více a jediný koho tam měla byla její nejlepší kamarádka se kterou ale ani nebyla ve třídě a potkává se s ní zřídka. Ale díky její docela bezprostředné a přátelské povaze se jí nakonec navázat nové vztahy tak těžké nezdálo. Mezi učiteli se stala jednou z oblíbených, díky jejímu velkému zájmu o studium, které tam neměli úplně všichni. Časem si začala ale uvědomovat, že i vztah, který si vybudovala s Emilie bylo něco co jí drželo nad vodou i v těžších chvílích za což byla dost vděčná. A slova "Jos nikdy nás nikdo a nic nerozdělí" jí hřáli na srdci v pokoji kde byli jenom ony dvě a šel z něj slyšet tichý smích dvou mladých dívek. Čas na škole plynul. Jose si tam našla i plno fajn nových přátel, kteří jí přilnuli k srdci, a mimo to tam zažila pubertální románky. Nikdy to nebylo nic velkého, většinou šlo o chození za ruce, pozvání jeden druhého na večeře nebo obědy a občas přeletělo nějaké to líbání. Ale většinou to stejně jeden z nich utnul, a Josette to z 99% nebyla. I tak tyhle věci ale neměnily nic na tom, že studium milovala.. Bavilo jí to a to bylo to hlavní. Když se blížil konec jejich školního roku nevěděla kam bodnout. A taky se blížila její plnoletost. 18 narozeniny byli docela.. k věci, protože měla zase o trochu více nějaké svobody. Lehce. A s tím i konec jejich střední školy. Moc nevěděla kam by měla bodnout, protože nějaká představa o tom co bude dál jí vymizela a toho se bála. Všechno měla předepsané. Plány, vše co bude dělat.. na to měla svůj harmonogram, který teď nepokračoval. Jakoby se zastavil v určitém bodě a už nemohl jít dál. Jeden večer, když spala s Emilie a vlastně měli jakýsi filmový večer přišla otázka, která jí dost překvapila. "Co kdyby jsi to zkusila? Ten výběr na veterinářkou školu?" to bylo téma o kterém se bavili hrozně dlouho a Emilie ho podchytila od její matky, která to do Josette tloukla jako hřebíky. Obě se tam chtěli dostat, ale věděli, že to je věc.. bylo tam jakési procento, že se tam nemusí dostat obě, což je znervózňovalo snad více, než cokoliv jiného. Ale nakonec se stalo to co se asi stát mělo. A nebylo to rozpuštění jejich cest, které spolu táhli už tak dlouhou dobu. Bylo to něco o čem si říkali, že je to skoro až nemožné, ale i tak se obě dostali tam kam chtěli. A dokonce si tam Josette po pár týdnech našla přítele. Byla z toho nadšená, rychle jí přilnul k srdci, a jelikož byla už dospělá plánovala s ním, že až dostudují postaví si baráček, kde bude jejich šťastně až na věky. Ale pak začala mít pocit, že to může existovat jenom a jenom v pohádkách. Začala před ním utíkat za Emilii, protože z jejich milujícího a roztomilého vztahu se stalo něco toxického v čem rozhodně být nikdo nechtěl. A ačkoliv to bylo sebevíce zvrhlé Josette ho nedokázala pustit dál. Měla s ním i krásné chvilky a vzpomínky, které jí trochu popletli hlavu. Ale nakonec za pomoci Emilie i s hodně obrečenými dny se z toho dostala... Čas plynul a jednoho dne její nejlepší kamarádka přiběhla naprosto nadšená. Zjistila, že se bude konat Selekce a začala přemlouvat Josette aby tam šla. Začala jí říkat, že je krásná a především milá, skromná a spravedlivá a že by si tu šanci zasloužila. Josette se to vůbec nejevilo jako moc dobrý nápad. Přece jen to taky nebyla věc, kterou si plánovala dopředu, ale když to začala více s Emilii debatovat a pak i dlouhé hodiny s maminkou asi jí nějak usvědčili zkusit podat přihlášku. Může jí podat a nedostat se a žít dál svůj poklidný život a nebo zkusit tu druhou stranu karty, které tolik nevěřila, ale když věděla, že jí bude Emilie pořád podporou, u čeho si trochu přišla jak malé dítě, ale to byl vedlejší fakt, dlouhou dobu stála nad přihláškou, kterou nakonec odeslala s pomyšlením "ať se stane to co se má stát"...