Isabella se narodila jako čtvrté dítě do prestižní rodiny, kde se chyba nebrala na lehkou váhu. A to slovo "prestižní" bylo na jejich nároky ještě velmi slabé. Její nejstarší bráškové - Nathaniel a Tobias byli ukazování jako vzory jejich rodiny. Byli perfektní a splňovali jakési pomyslné kritéria k tomu jak být oblíbený v očích rodičů jako byli ti jejich. Nejvíce si rozuměla se svým o čtyři roky starším bráškou Eliasem. Byl k ní věkově nejblíže a jelikož jeho bratři se o něj až tak nezajímali, obracel se na mladší sestřičku. Když jí bylo okolo pěti let, její rodiče si začali všímat, že ve stoje neudrží moc rovnováhu a často spadne, což oproti jejím vrstevníkům, kteří dokázali rychle běhat, skákat a tak dále bylo docela zvláštní. Hodně spala i po tom co byli i na obyčejné procházce, která člověka nijak moc neunaví. Později si také všimli, že se jí trochu zvětšili lýtka, jako kdyby natekly. Čeho si šlo také později všimnout tak toho, že má problém k tomu se zvednout ze země. Když se toto furt nějak točilo dookola, v jejích šesti rocích jí vzali do nemocnice, kde se po docela dlouhém koloběhu všech možných doktorů prokázala BMD ( Beckerova svalová dystrofie ), která díky tomu, že se projevila v tak nízkém věku byla to již o něco agresivnější forma. Musela často navštěvovat doktory, kvůli kontrole srdce, protože se dost z nich obávalo, že by to mohlo mít dopad i na něj. Ta zpráva byla pro rodinu.. špatná. Její matka si to brala jako osobní urážku a jediné co jí vyselo v hlavě tak bylo to, aby to náhodou nepokazilo jejich reprezentaci. Její otec se k tomu nikdy nijak nevyjadřoval, ale jeho pohledy naznačovali to, že Isabellu má z jejich rodiny už dávno vymazanou. Elias byl pro ní prostě.. jakýsi maják. Neodtáhl se od ní. Byl tam pro ní, pomáhal jí. Snažil se pro ní i nadále vymýšlet různé hry, které by nemuseli vyžadovat tolik pohybu, často donášel deskové a karetní, a vždycky tam byl, aby se spolu mohli nasmát. A mezitím co ona žila a smiřovala ve stínu perfektního bratrů s tím, že nikdy nebude perfektní a její tělo nikdy nebude tak skvěle jak by mohlo být, oni se vydali na takovou dráhu kterou si jejich rodiče představovali. Voják a politik bylo přece to kdo měli být. Měli se umět reprezentovat.. a toho ona v jejich očích hodna nebyla. Když se však jednoho večera dozvěděla, že její bráška, který tam pro ní byl chce odejít, jako malá jedenáctiletá holka to nedokázala pochopit. A ačkoliv jí slíbil, že jakmile bude moct vrátí se pro ní, bála se toho, že ten moment nenastane. Že to jsou slova vyřknuté do tmy, bez žádných budoucích následků. Ale zároveň mu i věřila. Nevěděla k čemu se přiklonit, protože tam pro ní byl vždycky, no i tak jí to trochu přišlo jako zrada, že tam zůstala naprosto sama. Po jeho odchodu bylo v domě ticho. Žádné fotografie, konverzace, tedy až na občasné hádky, které šli z ložnice rodičů. Často si četla staré Eliasovi poznámky v kuchařkách, které tam nechal jakoby snad hledala indicii k tomu, kam mohl zmizet. Čím více rostla tím více si uvědomovala, že pro ní v té rodině není žádné místo. Byla tam navíc a neměla jim co dát. Pro její rodiče byla její nemoc nevyřknutou hanbou a ona to moc dobře věděla. Všechno po sobě opravovala. Co jiní dělali chvilku, ona dělala dvakrát déle i s úpravami. Ale zrovna v tom byla ta krása. Její cit pro detail. Dokázala si všimnout menších chyb, ale zároveň to byli u věci, které ostatním unikali. Pestrost a různorodost barev, v látkách a tak dále. A Estetika pro ní mohla být jakýmsi jazykem, když její tělo mlčelo. Když jí bylo sedmnáct začala si uvědomovat, že být zavřená v pokoji a skryta před světem není to co ona chce. Jednou k nim přišla nějaká přítelkyně od její matky. Nejspíše to byla jedna z baronek, ale co jí spíše uchvátilo byla jedna z kreseb, které Isa zrovna upravovala. Možná to bylo takové první popohnání k tomu, že se má šanci někde umístit, ale ona nad tím vrtěla hlavou. Brala to jako hloupý vtip, který vzešel skrze její matku. Ale čím více nad tím přemýšlela, možná se jí slova "osvobodit se" líbili více jak dříve. A tak se jednoho dne stalo, že se vypařila stejně jako před šesti lety její bratr. I se všemi věcmi, které potřebovala. Vzdala se všeho co do té doby znala. Věděla, že první skupina je pro ní.. nic. Kvůli své nemoci by se na tak "vysoké" pozice stejně nedostala. A i když se narodila jako jednička, nebyla představou lidí.. jako ta hýčkaná, privilegovaná. Rozhodla se sejít do třetí. Věděla, že pokud se to dozví její rodiče okamžitě z jejich rodiny zmizí a věděla, že oni toho jsou schopni. Ale snažila se na to nemyslet. Díky tomu se jí dostalo více možností, které by mohla dělat i se svou nemocní, což pro ní byla dost velká výhra. A ačkoli už nečelala, že by se náhody mohli dít, stali se. Chtěla se dostat do paláce.. věděla, že je mizivá šance, že by se mohla dostat na nějakou pozici tam, ale když potkala svého brášku byl to pro ní šok. A ne ten špatný. Ten překvapený. A když jí nabídl pomoc se na tu pozici dostat byla mu možná vděčnější, než před tím. Zjistila, že se za těch šest let se její bráška stal šéf kuchařem, což bylo.. skvělé. Minimálně podle jejího pohledu. A díky němu ona dostala svou pozici, která se jí hodila. Ta, která byla spojena s detailem a estetikou. A právě v paláci potkala Jamese. Byl to strážce prince Emetha, který byl vždy sluníčko se zvědavým pohledem. Nijak si ho nevšímala, jeho příchody brala zcela náhodně a místo bavení se s někým, akorát pracovala na dekoracích a občas si říkala něco tak maximálně pro sebe. Ale i tak, možná to za to mohla zvědavost jí, se dala s Jamesem do řeči. Zjistila, že si docela dokáží rozumět, a byl hodně chápavý, neviděla v něm člověka, který by dokázal někoho odsoudit. A když nemohl pomoct Elias pomohl James a naopak. Vlastně nějak začala Jamese brát jako dalšího bráchu. Když začali přípravy na selekci měla dost velké ruče práce, někdy si přišla až moc zaneprázdněná, ale i tak to tam milovala. I přes některé ty lidi, kteří jí nedokázali přijímout a i přes všechny nechápavé pohledy. I přes všechno našla to co jí dokázalo naplňovat.