Život není zas tak růžovounký. O tomhle by Hyungwon mohl povídat… Hyungwon se narodil do rodiny nesoucí příjmení Hwang - je to dosti vzdálená větev dnešnímu vládnoucímu korejskému rodu. Dalo by se říct, že si jsou tak vzdáleni, že se ani osobně neznají, natož aby jim něco bránilo v lásce… Ehm no, narodil se v Koreji. Byl neplánovaně a dá se říct i nechtěné dítě. Jeho rodiče si vysnili holčičku a místo toho dostali jeho. Kdyby to byl jen chlapeček, tak by to bylo úplně v pořádku, ale dostali ho kompletně neverbálního. Jeho vývoj řeči byl o dost zpomalen. Občas to vypadalo, jako kdyby malý Hyungwon věděl, že slova můžou mnohým ublížit a raději se od nich distancoval. Nebylo tomu úplně tak. Lidem kolem sebe nerozuměl. Vždy se na ně jen koukal a pozoroval, jak si povídají, co si říkají a jak vtipně to zní. Na jeho páté narozeniny, kdy byl nadále neverbální, mu bylo řečeno, že mu jako dárek nadělí sestřičku. Už se k tomu schylovalo, ale bohužel došlo k nehodě a kvůli ní jeho matka potratila. Možná byste čekali, že jeho rodina to zakončila najitím lásky k jejich jedinému dítěti, ale takhle tomu fakt nebylo. Za potrat prý mohl, v tu dobu, pětiletý Hyungwon. Nemohl za to. Nevěděl ani jak dostat sestřičku funguje, natož jak o ní přijít. Od té doby žít v jednom domě s jeho rodiči bylo peklo. Kdykoliv Hyungwon chtěl pomoci či něco potřeboval, byl bit. Trestali ho za jakoukoliv maličkost a vždy si našli kreativní způsob. Jednou si o něj hasili odpadky cigaret, podruhé dostal řemenem a nebo mu nedávali jídlo. Byla i doba, kdy do něj jídlo tlačili násilím… od té doby se těmto radovánkám straní. Hyungwon začal mluvit až když mu bylo osm let. Bylo toho na něj až moc a na jeho neverbální signály někteří neuměli slyšet. Jeho první slova byla žádost o pomoc. Taky, že jí v tu dobu potřeboval. Doma to bylo nadále příšerné a kvůli tomu často docházel do školy zbitý jako pes. Učil se špičkově, každý průměrný asijský rodič by na něj byl hrdý. Jeho známky byly více než dobré, tedy pokud opomineme známky z ústního zkoušení či prezentací. Vlastně díky škole se dostal do Iléi. Studoval tam teologii, ale vlastně se jí nikdy nevěnoval. Vždycky byl zapálen do umění, např. olejomalba, kreslení portrétů apod., ale to mu doma nechtěli uznat jako plnohodnotnou práci. Proto se rozhodl zůstat v Ilée, i když tam měl studovat pouhý jeden semestr a vrátit se. Nemusel to dělat díky vlivným rodinným vztahům, které mu umožnily jistá privilegia při získávání ileiského občanství.