Gabriel se narodil do milujícího manželství jako první potomek svých rodičů, a to dříve, než vůbec plánovali založit rodinu. Už od chvíle, kdy se jeho rodiče na jedné ze svých cest dozvěděli o jeho příchodu, ho oba bezmezně milovali. Tato láska k němu přetrvala i po narození dalších sourozenců, kteří se stali dokonalou směsicí obou rodičů. Gabriel byl však stále jejich prvorozeným a pro mnohé zosobněním ideálního dítěte a nástupce rodu který byl téměř na pokraji vymření. Jeho výchova spočívala zpočátku hlavně na bedrech matky, která byla oddaná a starostlivá, zatímco jeho otec, coby rádce krále, měl velmi náročnou práci. I přes své pracovní vytížení si však vždy našel čas na svou rodinu. Bez ohledu na okolnosti se snažil být přítomen a dávat najevo, že jsou pro něj všichni důležití. Díky tomu Gabriel a jeho sourozenci často trávili čas v královském paláci, kde si vytvořili pevné přátelské vazby s královskou rodinou. Gabriel měl díky rodině i práci svého otce možnost cestovat již od dětství. Nejčastěji navštěvoval Švýcarsko, Illeu a Dánsko, kde měl nejen příbuzné, ale také přátele, které si tam díky otcovým kontaktům vytvořil. Tyto cesty pro něj byly zdrojem nejen radosti, ale i nových zkušeností, které ho ovlivnily na celý život. Ve Švýcarsku se rodina ráda uchylovala do hor, kde Gabriel jako dítě objevoval svou lásku k přírodě. S otcem i sourozenci často podnikali túry a užívali si klid daleko od dvorských intrik. Ve Švýcarsku také poprvé okusil svobodu na lyžích, což se stalo na dlouhý čas jeho oblíbenou zimní činností. Dánsko, s jeho malebnými městy a královským dvorem, byla místem, kde Gabriel trávil hodně času díky otcově blízkému vztahu s tamní královskou rodinou. Už jako chlapec si zde vytvořil pevná přátelství, která přetrvala až do jeho dospělosti. Často vzpomínal na dny strávené hraním v palácových zahradách nebo na velkolepé oslavy, které tam zažil. Ilea byla místem dalších rodinných setkání. Měl zde další rodinu, se kterou udržoval silné vazby. Miloval tamní život a dlouhé večery plné rozhovorů s přáteli. Díky těmto cestám si osvojil různé jazyky a kultury, což mu později v životě velmi pomohlo. I jako dospělý si tyto destinace zamiloval. Švýcarsko navštěvoval kvůli přírodě, která mu pomáhala utíkat od náročného života. Dánsko se stala místem, kde našel podporu mezi starými přáteli, a Iley pro něj zůstalo synonymem domova mimo domov. Tyto cesty mu připomínaly, že i když někdy prožíval těžké chvíle, svět je mnohem větší a nabízí prostor pro nové začátky. Od dětství byl Gabriel klidné, rozvážné a spíše tiché dítě. Místo toho, aby se zapojoval do neplech, raději ostatní vytahoval z problémů, což ho brzy proslavilo jako spolehlivého a vyrovnaného chlapce. Lidé ho často přirovnávali k jeho otci, nejen vzhledem, ale i chováním. Gabrielovi to nevadilo; svého otce obdivoval a bral ho jako svůj vzor. Chtěl jít v jeho stopách, a proto, i když nemusel, rozhodl se po škole vstoupit do armády. V armádě si zvolil pozici zdravotníka, která mu dávala smysl a naplňovala jeho touhu pomáhat. Zde také potkal ženu, která mu na čas převrátila svět naruby. Zamiloval se, ale v otázkách lásky byl vždy opatrný. Od známých slýchal vyprávění plná hádanek o vztazích a bolestech, které s nimi přicházejí. Přestože věděl, že jeho rodiče mají silné a stabilní manželství, otec o své minulosti před nimi nikdy nemluvil. Když Gabriel odhalil důvod jeho mlčení, jeho bezstarostný pohled na lásku vzal za své. Osud mu několik let na to, připravil těžkou zkoušku, když při jedné z projížděk na motorce utrpěl vážnou nehodu. Řidič osobního auta nedal přednost a Gabriel se ocitl v nemocnici s těžkými zraněními. Následky nehody byly pro něj a kariéru v armádě devastující – přišel o nohu. Tato tragédie ho zasáhla nejen fyzicky, ale i psychicky. Byl nucen přehodnotit svůj život a smířit se s tím, že už nikdy nebude stejný jako dřív. Co ho však zasáhlo ještě víc, bylo chování jeho přítelkyně. Namísto podpory a lásky, kterou od ní v těchto těžkých chvílích očekával, se s ním rozešla. Nemohla prý unést tíhu jeho situace. Gabriel zůstal zlomený a opuštěný ženou, kterou chtěl požádat o ruku. Přestože to nechtěl přiznat ani sám sobě, cítil, že ztratil nejen důvěru v lásku, ale i část své identity. Tato bolestná zkušenost ho však zároveň přiměla bojovat. Naučil se chodit s protézou, a i když se musel vzdát některých snů, nepřestal hledat nový smysl života. Přes všechny překážky zůstal věrný svému odhodlání pomáhat druhým. To, co prožil, ho nezlomilo, ale přetvořilo v člověka, který chápal hloubku lidské bolesti a dokázal si vážit i těch nejmenších radostí. Po této zkušenosti se Gabriel uzavřel vůči hlubším vztahům. Věděl, že jeho pohled na lásku a závazky se nenávratně změnil. Už nedokázal nikomu plně věřit, a tak se zcela vyhýbal vážným vztahům. Místo toho se uchyloval k nezávazným románkům, které mu poskytovaly alespoň dočasné rozptýlení. Tyto vztahy však nikdy nepřerostly do něčeho hlubšího. Gabriel si od začátku stanovil hranice, aby nikomu nedával falešné naděje. Nešlo jen o strach z dalšího zklamání. Gabriel měl pocit, že jeho životní cesta se změnila natolik, že by nebyl schopen nabídnout partnerce to, co by si zasloužila. Nedokázal si představit, že by znovu riskoval svou citovou stabilitu. Přestože se občas cítil osamělý, raději volil tuto jistotu než možnost, že by znovu zažil bolest z odmítnutí. V hloubi duše však Gabriel zůstával člověkem, který toužil po lásce a pochopení. Tuto touhu však pečlivě skrýval, dokonce i před sebou samým. Každý nezávazný vztah byl pro něj jen způsob, jak uniknout pocitu prázdnoty, který v něm zůstal po nehodě a rozchodu. Ačkoliv se jeho život navenek zdál vyrovnaný, v nitru bojoval s otázkou, zda někdy najde odvahu znovu někomu otevřít své srdce.