Axel je muž, který celý život hledal něco, co by mohl nazývat domovem, a tak se naučil přežít, kamkoli se dostal. Narodil se v provincii Ottaro, známé pro stínová tržiště a život, který plyne rychle a bez slitování. Měl jen matku, Jocelyn, ženu s unavenýma očima a laskavým hlasem, která ho učila základní pravdy o světě: že lidé lžou, že pravidla platí jen pro ty, kteří nemají moc, a že láska je největší luxus. Když zemřela, byl ještě mladý, příliš mladý na to, aby pochopil, jak moc ho to změní, a příliš starý na to, aby ho někdo litoval. Od té doby byl na svět sám. Bez domova, bez rodiny, bez jistot. Místo dětství měl ulici. Místo pravidel měl instinkt. A místo bezpečí rychlé nohy a bystrou mysl. Učil se rychle, protože neměl jinou možnost. Ottaro nebyla provincie, které by dalo druhou šanci, bylo to místo, které tě sežere, pokud se nezměníš v někoho, kdo se umí bránit. Axel si brzy osvojil dovednosti, které mu umožnily přežít a vydělávat. Vloupávání se stalo jeho řemeslem, jeho hrou i uměním. Využíval měsíců, kdy bohatí opouštěli svá prázdninová sídla, a učil se vlézt tam, kde ostatní jen stáli za plotem a snili. Ventilační šachty, střešní okna, staré zámky, všechno bylo otázkou techniky a trpělivosti. Nešlo jen o to, co si odnesl, ale o pocit, že dokázal obejít systém, co mu celý život zavíral dveře před nosem. A hlavně mu to dávalo možnost zažít luxus a nemuset zaplatit ani dolar. Na první pohled je Axel klasický bad boy. Drzý úsměv, pohled plný výzvy, tón hlasu, který balancuje na hraně provokace. Mluví jako někdo, kdo se nikdy nikoho neptal o svolení, a tváří se, jako by mu svět patřil. Má v sobě šarm, co láká potíže a ruce, které se z potíží vždy dokázaly dostat. Dokáže člověka odzbrojit jedním pohledem, rozesmát drsnou hlášku a zmizet dřív, než se někdo stihne zlobit. Vždy chodí v tmavých barvách, černá kožená bunda, roztrhané tričko. Vypadá, jako by byl připravený na každou situaci, i když ví, že nikdy není připravený na všechno. Ta bunda mu dává pocit síly, že je stále pod ochranou něčeho, co ho zvenčí neporazí. Možná je to ale jen jeho poslední obranný štít. Pod tričkem ukrývá malý kovový přívěsek, co vyrobil poté, co jeho matka zemřela. Jednoduchý, ale pro něj neocenitelný, malý kovový symbol s vyrytým jménem 'Jocelyn'. Každý pohyb s ním ve chvílích, kdy svět kolem něj hrozí spadnout, mu dává pocit, že tu někdo je, kdo ho nikdy neopustil. Ve své kapse nosí staré kapesní hodinky. Ukradl je v domě své bývalé milenky. Patřily jejímu otci. Bohatému, arogantnímu muži, který ho zbil surově a drasticky do krve, když zjistil, že se stýká s jeho dcerou. Hodinky se nikdy nezastavily, i když už dávno nechodí. Možná je to připomínka, že některé věci nikdy nezastavíš, i když bys chtěl. Poté co odjely z jejich letního sídla, vloupal se tam a ukradl je, vypil jeho skrýš s alkoholem a několik dlouhých týdnů tam bydlel. Pod vrstvou ironie, samolibosti a cigaretového dýmu se skrývá někdo úplně jiný. Axel má srdce, které se nikdy nezavřelo světu. Naučil se být tvrdý, ale neztratil empatii. Nezajímá ho, co lidé říkají. Zajímá ho, co dělají. Vidí víc, než dává najevo. A i když si udržuje odstup, dokáže se kvůli druhým obětovat víc, než by sám připustil. Je to ten typ, který ti ukradne peněženku, jen aby z ní vytáhl pár drobných a koupil dítěti ve frontě něco k jídlu. Má několik zálib, které ho definují stejně silně jako jeho minulost. Otevírání zámků je pro něj způsob, jak překonávat výzvy. Karetní triky používá nejen k zábavě, ale i jako nástroj manipulace. Hudba z ulice mu připomíná domov a minulost, kterou nezapomíná. Když je sám, vyřezává do dřeva. Ornamenty, tváře, vzpomínky. Parkour je jeho způsob, jak zůstat volný. Ale také jak se dostat tam, kde potřebuje. Miluje ten pocit, kdy se mu pod nohama houpou střechy a svět mu znovu připadá dočasně nebezpečný. Když jej honí vojáci nebo policie, miluje ten pocit napětí a adrenalinu, když před nimi musí utéct. A přestože se tváří, že se o nic nestará, má svůj morální kompas. Nepsaný, ale neochvějný. Krade, ale nikdy těm, co mají málo. Bohatí, arogantní a lhostejní jsou jeho cíle. Systém je podle něj zkažený a on si z něj bere jen to, co podle něj už dávno lidem patří. Nelže z lásky. Když miluje, je pravdivý, i když neohrabaný. Nehraje hry, kde jde o city. Neublíží nevinnému. Nikdy. Lže, utíká, krade. Ale násilí použije jen, když není jiná cesta. Nenávidí pokrytectví. Nesnáší ty, kdo se tváří jako lepší, než jsou, zvlášť pokud stojí na základech bolesti jiných. Důvěřuje těžko, ale když se rozhodne někomu věřit, je to navždy. Má i svou společnici. Nyx je drobná opička se zvědavýma očima a bleskovými prsty, která je Axelovou stálou společnicí. Neříká toho moc, vlastně nic, ale rozumí mu víc než většina lidí. Je to jeho stín, jeho svědomí i chaos v kapse. Vztah mezi nimi není postavený na příkazech, ale na tichém souznění. Nyx si dělá, co chce, ale vždycky ví, kdy má být nablízku. Axel ji sice občas proklíná, když mu krade jídlo nebo mu spí na kartách, ale nedal by ji za nic na světě. Když ji někdo nazve 'domácím mazlíčkem' jen se usměje a řekne: "Spíš já jsem její člověk." Jeho loajalita je pevná a nezlomná. Riskoval by všechno, pokud to znamená ochránit ty, na kterých mu záleží. Axel není muž, který by hledal spásu. Ani se nepokouší napravit minulost. Ale možná, hluboko uvnitř, touží po místě, kde by mohl složit hlavu a necítit potřebu utíkat. Možná někde existuje někdo, kdo v něm uvidí víc než jen zloděje. Někdo, kdo pozná, že i nejdrsnější obal může skrývat zlaté jádro.

Axel se narodil v Ottaru, v provincii, která nikdy nespí, ale nikdy skutečně nežije. Jeho dětství skončilo ve chvíli, kdy se naposledy nadechla jeho matka Jocelyn. Byla to tichá smrt v zaprášeném bytě, kde světlo dopadalo jen skrze špinavé žaluzie. On byl u ní. Seděl u její postele, držel ji za ruku, i když už nedýchala. Tři dny se nehnul. Neplakal. Nejedl. Jen zíral do prázdna. Objevili ho až, když si správce domu všiml zápachu z bytu. Bylo to poprvé, kdy si Axel opravdu přál, aby svět přestal existovat. Ale on zůstal. Chtěli jej umístit do systému, ale on jim utekl z auta, ještě než stihli nastartovat. Nechtěl do systému. Byl to jen malý kluk, který chtěl svou mámu. A oni mu neukázali ani dávku slitování. Jen surové pošťuchování a krutá slova. A jakmile začal utíkat, nikdy nepřestal. Od té chvíle přežíval. Spal ve sklepích, na střechách, v opuštěných tramvajích. Kradl drobnosti, pracoval jako poslíček pro gangy, občas pašoval. Kdo by se totiž zaobíral malým klukem? Čím byl starší, tím rychleji pochopil, že slitování je měna, která v Ottaru neplatí. Učil se instinktivně, jak mizet v davu, jak obejít zámek, jak neupoutat pozornost, když je potřeba. Ale hlavně, nikdy se nikomu nepodřídit. Dostal se až k lidem, kteří vládli ze stínů. Naučili ho, že zlodějina není jen přežití, je to umění. Životní styl. A právě tehdy, během jedné z jeho nejodvážnějších akcí, poznal Leiru, dívku z vyšší vrstvy, se kterou měl všechno zakázané. Skrývali se spolu, smáli se ve tmě, na chvíli věřil, že i on může mít něco jako štěstí. Ale její otec, generál, zjistil pravdu. Jednoho večera ho přistihl a zbil. Brutálně. Axel mlčel, krev mu stékala po krku, a když odcházel, otočil se na Leiru a řekl jen: "Ten sex byl příjemnější." A utekl dřív než dostal znovu. O týden později, když rodina odjela, vrátil se. Ne kvůli pomstě. Ale aby si vzal něco, co by mu připomínalo, že na chvíli žil jinak. Ukradl generálovy staré kapesní hodinky. Několik nocí spal v jejich domě, jen aby věděl, jaké to je cítit se někde jako doma. S Leirou ztratil kontakt. Možná schválně. Možná z bolesti. Možná věděl, že pro lidi jako on láska končí dřív, než začala. Později skončil ve vězení. Ne poprvé, ale tentokrát to bolelo víc než jen tělem. Cela páchla potem, zlobou a ztraceným časem. Sdílel ji s mužem, kterému přezdívali 'Oko' jedno měl slepé, ale viděl s ním až do duše. Tři dny ho zkoušel zlomit. Axel neodpověděl ani jednou. Čtvrtý den se postavil a řekl: "Dneska jsi byl trochu nedbalý. Půjdeme do posilovny?" Jeho drzost a odvaha jej zaujala. Vzal jej tedy pod svá křídla. A ostatní si ho přestali všímat. Vše co udělal ve vězení, jej donutilo k jedné myšlence: Nikdy se nechce stát tím, co je Oko a děsí jej, že se k tomu opravdu blíží. Po propuštění už byl jiný. Ne tvrdší. Jen klidnější. Jasnější. Jednoho večera, když hledal, co si ukrást k večeři, potkal kluka. Malý, špinavý, hubený jak tyč, ale se vzdorem v očích. Ukradl právě sušenku z obchodu a utíkal. Axel ho dohnal, ač měl sám hlad a několik dní nic nejedl, mu dal všechno jídlo, co měl. Ten kluk se jmenoval Dren. A Axel ho od té doby vídával v hlavě vždy, když přemýšlel, proč s tím vlastně začal. Od té doby často navštěvoval tyto uličky, kde se schovávali děti jako on, kteří měli tu smůlu v životě a nechával jim jídlo co ukradl. Ne proto, aby mu byli vděční, ale aby je ochránil před tím, čím se sám musel stát. Nyx našel na tržišti, uvázanou provazem k ocelové tyči mezi jinými zvířaty, prodávanými jako dekorace do sídel boháčů. Byla malá, vyhublá, ale s pohledem, který se mu zaryl do paměti, stejný, jaký měl kdysi on: divoký a nezkrocený. Nikdo si jí nevšímal. Možná právě proto. Axel ten večer nekradl pro sebe, zrovna utekl z vězení a měl ještě modřiny na boku, ale když viděl, jak se opička snaží rozvázat vlastní pouta, rozhodl se pro jednou neodejít s kapsami plnými šperků, ale s náručí plnou Nyx. Od té doby se ho drží. Ne proto, že by musela. Ale protože pochopila, že on je ten, kdo neuteče, když ostatní zavírají oči. Časem si kolem sebe vybudoval malou skupinu. Ne gang. Rodinu. Micah byla tichá, rychlá, smrtící jako břitva. Nikdy nemluví zbytečně. Roan, kdysi bývalý voják, mozek operací. Když plánuje útěk, víš, že vyjde. Stal se jeho nepsaným otcem. A Laz, malý podvodník, bavič, falešný pas ve dne, magie v kartách v noci. Ten ho naučil hrát a dělat triky s kartami. Své přátele má rád, ale jako každý toužíme po tom, co nemáme. A on by chtěl mít rodinu, tu pravou. Možná najít svého otce, pokud někde je. A mít i vlastní popisné číslo na domě. Možná blízko pláže. Společně opustili Ottaro. Ne protože by se báli. Ale protože město je už znalo. A znát znamenalo nebezpečí. Příležitost přišla sama a sice Selekce. Šlechta. Oslavy. Otevřené dveře. Angeles. Cesta byla složitá. Padělané doklady, skryté přechody, tichá jména. Ale dostali se tam. A Axel, i když pořád nosí roztrhané tričko a kapesní hodinky, se pohybuje mezi snoby jako duch. Přes den si vydělává v garážích, v noci běhá po střechách. Protože ví, že když svět konečně otevře brány, musíš být ten, kdo ví, jak projít bez pozvání. A někde uvnitř, hluboko, možná pořád doufá, že až najde to správné místo... už nebude muset utíkat.