Astrid byla vždy vzorem dokonalosti. Už jako malá dívka věděla, co se od ní očekává. Rodiče ji vychovávali v přísné disciplíně, kde nebylo místo pro chyby. Její matka, elegantní žena s neotřesitelným postavením ve společnosti, ji učila, jak být dokonalou dámou. Když byla malá, strávila hodiny před zrcadlem, zkoušejíc se naučit ten nejjemnější úsměv, pohyb ruky při podávání čaje, každý detail jejího chování byl pečlivě vycizelován. Ale to nebylo všechno. Otec, muž s neuvěřitelnou vůlí a silným morálním kodexem, ji učil o hodnotě tvrdé práce. Neexistovalo nic, co by bylo dosaženo bez úsilí. Její dětství bylo plné odměn za to, že splnila všechny požadavky. Když v pěti letech zvládla hrát na klavír několik jednoduchých melodií, byla to samozřejmost. Když ve škole excelovala ve všech předmětech, bylo to očekávání. A když ve dvanácti letech složila první esej o historii starověkých říší, otec jí poděkoval s tichým souhlasem, ale nikdy jí neřekl, že je na ni hrdý. Vždycky čekal víc. Ve škole byla Astrid vyjímečná. Učitelé ji obdivovali za její rychlost učení, její schopnost zapamatovat si každé slovo, každý fakt, každý detail. Rodiče ji posílali na soukromé hodiny, doufali, že bude lepší než všichni ostatní, že se stane excelentní ve všem, co dělá. A ona se nikdy neodvážila zklamat. Když dostala vyznamenání, bylo to samozřejmé. Když vyhrála školní sportovní soutěž, nikdo ji neobdivoval. Pro rodiče to nebylo nic víc než potvrzení, že je jejich výchova správná. A Astrid se začala ptát, co je to vlastně za cenu, když ji nikdo nevidí. Přestože měla spoustu přátel, cítila se vždy osaměle. Její vrstevníci ji obdivovali, ale zároveň ji vnímali jako někoho, kdo je prostě jiný. Nebylo to přátelství, jaké si představovala. Byla to jen role, kterou hrála – ta, která nikdy neudělala chybu, ta, která se vždy držela pravidel. A když byla sama, v její hlavě začaly růst pochybnosti. Byla to skutečně ona, kdo vynikal, nebo to bylo pouze kvůli těm neustálým požadavkům? Její matka ji neustále připomínala, jak je důležité splnit všechny očekávané normy. A její otec? Ten ji nikdy nepochválil, pouze ji vedl k tomu, že nikdy nesmí být spokojená s tím, co má. Nikdy jí neřekl, že je hrdý na to, co dokázala. Když jednou, po získání vynikajícího skóre na mezinárodní matematické soutěži, očekávala nějaké uznání, místo toho dostala tichý, chladný pohled a otázku: „Co budeš dělat, až tohle nebude stačit?“ Astrid si začala všímat, jak se od ostatních dětí liší. Jak někdo mohl být skutečně šťastný, když nebyl pod tlakem, aby byl nejlepší? A jak je možné, že jí nikdy nic nestačilo? Že se nikdy necítila dost dobrá, ačkoliv byla vším, čím ji rodiče chtěli mít. Toho večera, po jednom z nespočetných rodinných večírků, kdy zbytek společnosti klidně užíval večera, se Astrid ocitla ve studovně svého otce. Její kroky byly tiché, její pohyby přesné, stejně jako vždy. Otec, stojící u okna s pohárem brandy v ruce, se na ni otočil, ale jen tak, jak to dělal vždy. S chladným pohledem, který nikdy neprozradil nic víc, než co měl v úmyslu. „Můžeš být krásná, inteligentní, šarmantní. Ale nikdy nebudeš vědět, co znamená skutečná hodnota věcí, Astrid. Nikdy jsi nic nebudovala. Nikdy jsi nic neriskovala.“ Byla to věta, která ji zasáhla jako rána. Byla to výzva? Pohrdání? Nebo jen zklamání? Sama to nedokázala přesně rozluštit. Ale ta slova jí zůstala v hlavě jako těžká koule. Byla to tečka, za celým jejím životem. Astrid najednou pocítila, jak se v ní něco zlomilo. „Co když to není pravda?“ ptala se v duchu. „Co když jsem schopná něčeho víc?“ A tak se rozhodla. V ten okamžik věděla, co musí udělat. Odloží své jméno, svůj původ, svůj status. Chtěla sobě samotné dokázat, že i ona se dokáže postavit tvrdé práci. Jednoho dne, bez varování, se rozhodla opustit svůj starý život, na chvíli. Na rok, či dva, jen ať si vyzkouší, jaké to je žít v chudobě a možná tak dostane uznání otce. Vytvořila si svou novou identitu. Vlasy si přebarvila na blond, změnila svůj styl oblékání a pokusila se změnit i svou povahu. Náhle už nikdo nechtěl vědět, kdo byla nebo odkud pocházela. A ona? Ona najednou zjistila, co znamená skutečná práce. Pracovala rukama, dřela od rána do noci, učila se, jak zvládat každodenní život, který byl daleko od jejího dřívějšího komfortu. A přesto to nestačilo. Potřebovala víc. Chtěla výzvu, nebezpečí, něco, co by ji skutečně posunulo dál. Když se stala komornou korunního prince, bylo to rozhodnutí, které jí otevřelo novou kapitolu života. Byla pod ochranou, ale také na tenkém ledě. Všichni ji vnímali pouze jako někoho, kdo je tam, aby sloužil, nikdo netušil, že tato dívka kdysi obědvala s těmi, kterým nyní sloužila. Astrid však poprvé v životě cítila, že skutečně žije. To, co dříve považovala za život, jí najednou připadalo jako pouhá iluze. Teď byla ve světě, kde musela neustále zápasit o svou existenci, kde si musela respekt vydobýt. Ale i tady věděla, že její minulost ji pronásleduje. Když zahodíš své jméno, možná už si ho nikdy nevezmeš zpět. A někdy, když se podíváš do zrcadla, není jasné, kdo vlastně jsi. Ale Astrid zjistila, že ji tohle neomezuje. Možná nikdy nebude mít vše, co si představovala, ale našla svou vlastní cestu. A přesto , že to mělo být jen dočasné řešení, už se nehodlala vrátit. O svém dvojím životě nikdy nikomu kromě otce neřekla, a hodlá si to sebou vzít až do hrobu.