Narodil se jako jedináček do rodiny, která se od počátku zmítala v nenápadném napětí. Jeho matka byla ambiciózní žena, pro kterou rodina znamenala pouze dočasnou překážku v cestě za kariérou. Když byl malý chlapec ještě sotva schopný pochopit, co znamená ztráta, jednoho dne prostě odešla. Beze slova, beze slz – zanechala za sebou jen prázdné místo, které nikdo neuměl naplnit. Jeho otec, uzavřený muž, nikdy nepřekonal hořkost zrady. Místo útěchy nabízel synovi chladnou, rozpačitou péči, plnou ticha a nevyřčených výčitek. Nedokázal být tím, koho chlapec tak zoufale potřeboval. Nakonec se ho ujala otcova sestra a její manžel – lidé pevní, zvyklí čelit životu bez iluzí. V jejich domě našel střechu nad hlavou, pravidla a určitou formu lásky, i když ne takovou, jakou by si přál. Dětství pod jejich vedením bylo bezpečné, ale přísné, a naučilo ho nečekat od života nic zadarmo. Od malička v sobě nosil sny o jiném světě. Světě, kde by mohl být někým jiným – hercem, člověkem, který na pódiu zanechá všechnu bolest a nasadí si tvář, kterou si vybere. Herectví bylo jeho únikem, jeho tajnou nadějí. Jenže život měl jiné plány. Jednoho dne se stal svědkem teroristického útoku. Stál tam, neschopen cokoliv udělat, a sledoval, jak se svět kolem něj rozpadá v krvi a křiku. Ta bezmoc v něm něco zlomila. Už nikdy nechtěl být tím malým, bezmocným chlapcem, který jen přihlíží. Vzdálil se svým snům a nastoupil k francouzským speciálním jednotkám. Ve službě našel nový smysl. Byl disciplinovaný, houževnatý, ochoten jít dál, než by mnozí dokázali. Mezi ostatními si vybudoval pověst někoho, na koho je spoleh i v těch nejtemnějších chvílích. Právě během těchto let poznal ženu, která v něm dokázala probudit něco, co věřil, že už dávno pohřbil – schopnost milovat, toužit, věřit. Vzali se a on poprvé za dlouhou dobu cítil, že patří někam, že má domov, ke kterému se může vracet. Ale osud znovu zasáhl. Při útoku na královskou rodinu byla jeho žena mezi oběťmi. Nevinnou, náhodnou, stejně jako tehdy, když byl malý. Tentokrát si to však dával za vinu. Možná kdyby byl rychlejší, silnější, pozornější... možná by ji ochránil. Jeho přátelé u jednotky, zvlášť jeden blízký, věděli, že kdyby ho nechali samotného, rozpadl by se. Proto mu nabídli místo strážce královské rodiny, konkrétně princezen. Byla to práce, která ho udržovala ve střehu, dávala mu cíl – chránit to, co je křehké a nevinné. Tam, kde nedokázal zachránit svou ženu, teď mohl chránit jiné. Navenek působí klidně, vyrovnaně. Uvnitř je však stále plný jizev, které nikdy úplně nezmizí. Přesto každý den znovu vstává, pevně stojí na svém místě a plní přísahu, kterou si dal – že už nikdy nedovolí, aby bezmoc nad někým zvítězila.